vždy plné lží a přetvářky

Jak se kradou Kostelecké uzeniny? Silou….

Jak se kradou Kostelecké uzeniny? Silou….
Zdroj: denikreferendum.cz

Kostelecké uzeniny mohly sloužit jako jeden z výstavních příkladů úspěchů polistopadové ekonomické transformace. Do té doby, než je koupil Andrej Babiš.

Na konci března roku 2004 se v Kostelci u Jihlavy konala velká sláva. Tamější uzenářský podnik, tou dobou největší svého druhu v České republice, otevíral nový závod.

„Provoz s denní produkcí až 250 tun masných výrobků nemá v tuzemsku konkurenci a řadí se i mezi největší v Evropě. Investice kolem 400 milionů korun má uzeninám z Kostelce otevřít cestu na evropský trh, řekla ředitelka marketingu Vladka Pivoňková,“ referovaly tenkrát Hospodářské noviny. Tehdejší šéf Kosteleckých uzenin Jan Boček na slavnost z rozpočtu uvolnil velkorysé tři miliony korun.

Sešly se tu hvězdy ze všech koutů české politiky. Nechyběl Miloš Zeman, toho času důchodce na Vysočině, Vojtěch Filip, Zdeněk Škromach, Miroslava Němcová a samozřejmě ani agrochemický magnát Andrej Babiš. „Seděl tam v patře nahoře a každého si postupně volal k sobě. To jsme se poprvé setkali osobně a on pronesl větu, kterou si pamatuji dodnes: Beze mě se v tomto státě v zemědělství nic neudělá. A pokračoval, že už má v rukách i Bočka a Kostelecké uzeniny,“ popisuje Bohumír Rada, tehdy ještě šéf podobně respektovaného zemědělského podniku Agro Jevišovice na Znojemsku.

Andrej Babiš neblafoval. V zákulisí už tehdy intenzivně pracoval na tom, aby Kostelecké uzeniny ovládl. A byl si tak jist sám sebou, že o tom mluvil otevřeně.

Radovo Agro Jevišovice v té době produkovalo asi sedmnáct procent českých kuřat. Podnik dodával na Slovensko, do Rakouska a do několika českých firem, mimo jiné i do Kostelce. S Janem Bočkem měli dlouhodobě mimořádně dobré vztahy. Kostelecké uzeniny ručily Jevišovicím za úvěr; a naopak.

Způsob, jakým Andrej Babiš demonstroval sílu, na svérázného a pracovitého jihomoravského sedláka zapůsobil. „Lákal mě, abych začal dodávat výhradně do Kostelce. Sliboval, že spolu budeme dělat dobrý byznys. Naletěl jsem,“ přiznává.

Agro Jevišovice skončilo v roce 2010 v rukách Agrofertu právě proto, že Bohumír Rada dal na Babišovy svody. Nyní poprvé české veřejnosti přinášíme ucelený obrázek toho, jak Andrej Babiš získal Kostelecké uzeniny.

Dílo zaujatých manažerů a vzorová privatizace
Na počátku 90. let, krátce po začátku transformace z centrálního státního podniku Masný průmysl Praha, činily roční tržby Kosteleckých uzenin asi tři sta milionů československých korun. Podnik byl zanedbaný a nebylo jisté, zda nezkrachuje, tak jako podstatná část obdobných firem v té době. Zlikvidovat ho zamýšlelo i předlistopadové komunistické vedení tehdejšího Jihomoravského kraje.

Na vrcholu slávy – v době v úvodu zmíněného otevírání nové masny – dosahovaly obraty Kosteleckých uzenin čtyř miliard korun. Vybudovat takový podnik nebylo jednoduché a Jan Boček s kolegy při tom prokázali mimořádné schopnosti, hluboký vztah k řemeslu, důraz na kvalitu, odvahu, nápaditost a velké sociální cítění.

Vše začalo už způsobem privatizace, kdy se Boček rozhodl jít proti šablonám kuponové metody. Nevytvořil podnik patřící managementu, případně akcionářské struktuře investorů, ale svým zaměstnancům. Ideologicky stanovená pravidla takovou věc znemožňovala, ale Boček je obešel. Založil družstvo 150 řezníků, jež vlastnilo akciovou společnost, která firmu formálně provozovala.

Družstevníci se za to odvděčovali nevídanými výkony i loajalitou. Pracovat tenkrát v Kosteleckých uzeninách, to bylo podle pamětníků „něco“. Tamní řezníci byli na své povolání hrdí, a to nejen proto, že si mohli slušně vydělat. „Vyndat kosti z deseti býků za směnu, takový řezník si vydělal i padesát tisíc. Jeho mzda se odvíjela od toho, kolik udělal kil,“ vypráví Boček.

Byla to zkrátka firma svých zaměstnanců, kteří pracovali na svém, nikoliv jen jako něčí najatá pracovní síla. „Když někdo například rozbil dveře od chladírny, které stály asi padesát tisíc, sám se přihlásil, že uhradí škodu. Ostatní by si na něj došlápli. Nemusel jsem si ty lidi hlídat sám,“ povídá Boček. Podnik svou hrdost stavěl na schopnostech svých pracovníků a kvalitě produkce. Věhlas Kosteleckých uzenin se rychle šířil.

Lidé v kraji dodnes až romanticky vzpomínají, jak bývalo v Kostelci dobře. „Zaměstnanci dostávali před Vánoci bohaté výslužky, aby nemuseli sami chodit tolik nakupovat – tou dobou totiž u nás bylo vždycky nejvíc práce,“ vzpomíná Jan Boček. Jeho tehdejší obchodní partner, majitel bohdalovského rybářství Jiří Růžička, žertem vzpomíná, že v Kostelci tenkrát panoval „masný komunismus“: „Každý, kdo tam pracoval, měl masa, kolik chtěl.“

Kritici zpackané české kupónové metody privatizace – mezi nimi i Miloš Zeman, ještě coby předseda opoziční ČSSD – uvádějí Kostelecké uzeniny jako vzorový příklad jiné, lepší cesty, kterou se transformace ekonomiky na počátku devadesátých let mohla ubírat. K tomu by ovšem bylo zapotřebí vytvořit i regulační a legislativní rámce, jež by podobný typ podniků ochránily. Právě na jejich absenci Kostelecké uzeniny doplatily.

Stejně jako celá řada jiných firem i Kostelecké uzeniny byly navázány na Investiční a poštovní banku (IPB), kde měly zřízený jak svůj provozní úvěr, tak úvěr investiční, za nějž v letech 2002 až 2004 zbudovaly zmíněnou novou masnou výrobu. Nebylo na tom nic divného, na IPB tehdy závisela zhruba třetina českého průmyslu.

Pád IPB ovšem učinil Kostelecké uzeniny zranitelnými. Okolnosti krachu této banky důkladně popsal v roce 2011 v obsáhlé analýze současný ministr průmyslu Jan Mládek, který dané období strávil v křesle prvního náměstka ministra financí. Československá obchodní banka (ČSOB), která kolabující a bývalým managementem i japonskou finanční skupinou Nomura tunelovanou banku převzala, neměla zájem spolupráci s Kosteleckými uzeninami dále rozvíjet.

Masokombinát nutně potřeboval provozní kapitál. Stejně jako jiné firmy v zemědělství či potravinářství se potýkal s tím, že doba mezi provozními výdaji a příjmy z nich je velmi dlouhá. A tak jako jiné firmy v oboru v devadesátých letech, ani Kostelecké uzeniny neměly žádné velké kapitálové rezervy. Pádem IPB se přes noc dostaly do vážných problémů.

V kalných vodách může i žralok vypadat jako samaritán
Provozní nouze prosperující a velmi dobře fungující firmy samozřejmě neušla pozornosti dalších tehdejších velkých aktérů na zemědělsko-potravinářském trhu. „Objevili se tři zájemci. Jiří Malúš, majitel Agropolu, firmy, kterou později, v roce 2009, rovněž koupil Agrofert. Agrární podnikatel a ministr zemědělství Štrougalovy vlády, vloni poctěný státním vyznamenáním, Miroslav Toman. A konečně Andrej Babiš. Ten pak ke mně začal jezdit, někdy i se svým ředitelem strategického rozvoje Janem Kadaníkem,“ popisuje Jan Boček.

Andrej Babiš se vetřel Janu Bočkovi do přízně stejným způsobem, jako to udělal později i v případě Bohumíra Rady. Rád demonstroval svůj vliv a moc. „To třeba ke mně přijel, vyndal si z kapes čtyři mobily, ale volal z mojí pevné linky. Pak se na mě podíval a řekl: A víte, co se stane, když použiju tenhle telefon? Já říkám: Standa, ne? (tehdejší premiér Stanislav Gross – pozn. red.) Machroval. Dělal ramena. Ukazoval, jak si platí různé ministry. Spoustu jsem si toho vyslechl, když jsme spolu jednou cestovali týden po slovenských masozávodech, to už pak neměl ani co povídat, dokonce mi dovolil v jeho autě kouřit,“ vypráví Boček.

Pověstné „jenom tři prstíčky“ Andrej Babiš do Kosteleckých uzenin tedy vsunul po uvalení nucené správy na IPB v roce 2000. Boček a jeho kolegové podnikali v dobré víře, že prostředí, které jim existence banky IPB garantovala, zůstane zachováno. Jejich firma nebyla příčinou ani příznakem problémů IPB. A nemohli počítat s tím, že jejich úvěry se stanou předmětem spekulací.

Jenomže přesně to se stalo. K 17. červnu 2002 měly Kostelecké uzeniny na základě smlouvy se státem provozní úvěr ve výší tři sta milionů korun u ČSOB, zatímco investiční úvěr ve výši 874 milionů korun stát převedl do České konsolidační agentury – státní agentury, která v letech 2001 až 2007 přebírala pohledávky od problémových komerčních bank; s cílem ozdravit bankovní sektor a podpořit podniky strategického významu. Investiční úvěr byl splatný pravidelnými splátkami do roku 2011. Další rozvoj firmy, kterým Bočkovo vedení nedostatek provozního kapitálu řešilo dříve, už nikdo financovat nechtěl.

„Najednou se s námi nikdo nechtěl bavit. Z belgické centrály ČSOB snad dostali pokyn nefinancovat potravinářství a stavebnictví. Bez vlastní viny jsme z ničeho nic neměli na výplaty pro patnáct set lidí ani na splátky za dobytek sedlákům. Všichni znejistěli,“ popisuje krušné období Jan Boček.

Kapitálová nouze podniku se stupňovala a v roce 2003 dospěla do situace, kdy ji bylo nutné bezodkladně řešit. „Honzo, ty nám nezaplatíš za prasata, říkali mi sedláci… Co jsem měl dělat, nemohl jsem jim neplatit. Musel jsem prostředky někde okamžitě získat,“ vzpomíná na kritický moment Jan Boček.

V momentě palčivého nedostatku provozního kapitálu se zjevil jako zachránce, div ne v masce samaritána, Andrej Babiš. Koupil čtyřiatřicet procent akcií, za něž podle Jana Bočka zaplatil asi 300 milionů korun. Ani Malúš, ani Toman hotovost neměli k dispozici tak rychle. A Kostelec tehdy potřeboval peníze hned.

Transakce byla formálně uzavřena 8. března 2004: družstvo prodalo čtyřiatřicet procent akcií Agrofertu. „Družstvo řezníků si nechalo šedesát šest procent akcií. Za utržené peníze jsme zaplatili daně a dostali se z dluhů,“ popisuje Boček.

Se vstupem Andreje Babiše do masokombinátu souviselo i nové financování provozního úvěru. Vyjednal jej u Citibank – banky, s níž jej pojí dlouhodobě dobré vztahy, a u české pobočky banky HVB. Co se na první pohled jevilo jako vynikající řešení prekérní situace, ovšem pro Jana Bočka a jeho lidi znamenalo začátek konce.

Jste družstvo? Tedy kradete
Andrej Babiš totiž ani na chvíli nepočítal s tím, že bude v Kosteleckých uzeninách figurovat jako menšinový společník; chtěl je ovládnout. Jak to ale udělat, když – jak jsme popsali – jejich držitelé měli k podniku citový vztah a firma prosperovala? Podařilo se mu to za použití kombinace několika metod.

Práci mu významně usnadnila skutečnost, že vedení Kosteleckých uzenin postihla další krutá rána. 12. ledna 2004 obvinil Jiří Pospíšil, tehdejší jihlavský vyšetřovatel Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality pět kosteleckých manažerů – Jana Bočka, Jiřího Bambulu, Milana Kudláčka, Josefa Vopálenského a Vladimíra Nováka – ze zneužívání informací v obchodním styku. Zločinu se měli dopustit vzájemným obchodováním mezi kosteleckým družstvem a kosteleckou akciovkou.

Obvinění po letech smetl soud ze stolu jako absurdní, ale v kritickém čase soudní spor Bočkovo vedení Kosteleckých uzenin zaměstnal, oslabil a odpoutal jeho pozornost. Paradoxně se záminkou k obvinění stala právě konstrukce, která umožnila Bočkovi dát faktický podíl na firmě jejím zaměstnancům: založení družstva, jež vlastnilo akciovou společnost provozující Kostelecké uzeniny.

Podle komisaře Pospíšila měla akciovce vzniknout škoda přes dvě stě milionů korun. Zvláštní na případu už od začátku bylo to, že ani jedna firma se poškozená necítila. Komisař Pospíšil, dobovým tiskem posměšně překřtěný na „Cattaniho z Vysočiny“, totiž k škodné sumě dospěl tak, že prostě sečetl obchodní transakce mezi oběma podniky. Neblahou úlohu v případu sehrál i soudní znalec Rudolf Doucha, dnes trestně stíhaný kvůli své roli v případu zcizení OKD státu.

Po vleklém vyšetřování a soudních tahanicích vše skončilo 2. listopadu roku 2007, kdy krajský soud v Brně pětici manažerů zprostil viny. Vyšetřovatel Jiří Pospíšil sehrál podivnou roli ve vícero případech v kraji Vysočina. Týdeník Euro jeho práci tehdy shrnul pod lakonickým titulkem Nejhorší případ v dějinách soudu. Kdo za obviněním kosteleckých manažerů stál, se ale dodnes neví. Jisté je jen to, komu prospělo.

Pro příběh Kosteleckých uzenin znamenal soudní proces zásadní zlom. „Jednoho dne volá Stanislav Nestrašil, jeden z ředitelů Citibank, že pokud nás mají nadále úvěrovat, musíme mít jednoho majitele. Chtěli to, protože jsme byli v trestním řízení, měli jsme cejch tunelářů. Opět bychom skončili ze dne na den bez prostředků,“ vzpomíná Jan Boček. Kdo se znovu zjevil na scéně jako ochotný záchranář, není těžké uhodnout.

A tak se dostal do klína Andreji Babišovi i zbytek akcií družstevníků Kosteleckých uzenin. Zatímco za první třetinu musel zaplatit kolem tří set milionů, za zbytek původnímu družstvu dal podle Bočka jen něco přes dvacet milionů korun. Hovoříme přitom o podniku s ročními tržbami čtyři miliardy. Uvedené sumy chtěl Deník Referendum potvrdit i u Agrofertu, odpovědi se nám ale nedostalo s tím, že se jedná o obchodní tajemství.

Co bylo dál, je známo i z odposlechů

Jak jsme již uvedli, investiční úvěr na stavbu nové masny měly Kostelecké uzeniny původně rovněž v IPB, odkud se dostal vládním nařízením do České konsolidační agentury.

Andrej Babiš převodu investičního úvěru Kosteleckých uzenin do Konsolidační agentury umně využil. DR má k dispozici odposlechy rozhovorů mezi Babišem i jeho ředitelem pro strategii Janem Kadaníkem a Radkou Kafkovou, posléze za korupci pravomocně odsouzenou členkou vedení České konsolidační agentury v letech 2004 a 2005.

Z odposlechů, jejichž část již publikoval Jaroslav Kmenta v magazínu Reportér v článku Haló, tady Babiš, vyplývá, že Babišův zájem získat pohledávku Kosteleckých uzenin u Konsolidační agentury, byl obrovský. Kontrolu nad úvěrem Agrofert potřeboval jednak proto, aby se Kostelecké uzeniny nestaly závislými na nějaké další finanční instituci – zájem o úvěr měli tehdy také například lidé napojení na Tykačův Motoinvest –, jednak proto, že ji hodlal využít k úplnému ovládnutí firmy vytlačením zbývajících menšinových akcionářů.

28. dubna 2005 si Radka Kafková s Andrejem Babišem povídali takto:

Babiš: Já půjdu dnes k Sobotkovi v půl čtvrté a budu tam mluvit o Kostelci. Co teda mám říkat? Tam to bylo v investiční radě a jde to do vlády?
Kafková: Přesně tak, tam to bude klasické připomínkové řízení na šest týdnů a mělo by to být zařazeno na program vlády.
Babiš: Tam může být výjimka, né?
Kafková: Může tam být výjimka jako například u Zetoru, čas investiční rady do vlády byl asi týden…
Babiš: Jak se můžeme zařídit, aby to šlo mimo připomínkové řízení do vlády? Co je potřeba udělat?
Kafková: To musí zažádat ministr, který předkládá ten materiál do vlády.
Babiš: To je kdo?
Kafková: To je Urban, MPO.
Babiš: Takže mám zavolat Turečkovi?
Kafková: Tureček bude vědět přesný postup, ale když já předkládám materiály, tak žádá ministr financí předsedu vlády, aby to šlo mimo připomínkové řízení a dostalo se to přímo na program jednání, tak tohle musí udělat Urban. Jestli k tomu musí dát Sobotka vyjádření, nevím.
Babiš: Takže jde o to, aby vláda mohla projednat materiál ve vládě bez připomínkového řízení. Tak v pondělí v 18 hodin v Intercontinentalu a projednáme to.
Vláda Jiřího Paroubka vyslovila souhlas s postoupením pohledávky Konsolidační agentury za Kosteleckými uzeninami Agrofertu usnesením z 15. února 2006 – i díky vlivu a působení Radky Kafkové. Čím se jí Andrej Babiš za pomoc odvděčil, jisté není, nelze tedy vyloučit, že mu pomáhala prostě z přesvědčení. V případu nebyl on osobně sledován jako podezřelý. A Kafková byla odsouzena za korupci v jiné kauze.

Koncovka v Kostelci
Babiš získaného investičního úvěru z Konsolidační agentury využil k manévru, jímž jednostranně navýšil základní jmění akciové společnosti. Následně provedl nucený výkup drobných akcionářů. Na valné hromadě 23. června 2006 jako investici sto milionů korun do navýšení základního jmění započítal právě úvěr získaný z Konsolidační agentury.

V roce 2007 už je tedy Agrofert jediným vlastníkem Kosteleckých uzenin. Firma s tehdejším ročním obratem čtyři miliardy korun jej nepřišla ani na miliardu. 300 milionů zaplatil za první třetinu, 550 milionů zaplatil za postoupení investičního úvěru z České konsolidační agentury. Za většinu akcií družstva, které mu přinesly kontrolní většinu, zaplatil něco přes dvacet milionů.

Důkaz o tom, že Andrej Babiš sehrál v absurdním trestním stíhání kosteleckých manažerů nějakou iniciativu, samozřejmě neexistuje. Pravdou ale zůstává, že mu mimořádně nahrálo. Bez něj by jeho cesta k ovládnutí firmy patrně nebyla možná. A zejména by se mu nemohlo podařit získat většinový balík akcií vlastněných družstvem za tak neuvěřitelně nízkou cenu.

Milan Kudláček, další z bývalých členů vedení Kosteleckých uzenin, s nímž Jan Boček počítal jako se svým nástupcem, se dnes k událostem vyjadřovat nechce: „Jsem rád, že už je to za mnou a nemám chuť ani vzpomínat. Bylo to strašné období: soudní řízení, označení za tuneláře, přišel jsem o práci ve firmě, kde jsem strávil patnáct let… Dnes už, když projíždím Kostelcem, to se mnou skoro nic nedělá, ale dlouho tomu tak nebylo.“ Že šlo o krušné životní období, je vidět i na Janu Bočkovi.

Andrej Babiš si musel být vědom, že vést Kostelecké uzeniny bez know how lidí, kteří je vybudovali, může být problém. To se potvrdilo. Skoro všichni zkušení řezníci jsou pryč a na jejich místě pracují nekvalifikované námezdní síly, výroba masivně poklesla, kvalita šla rapidně dolů.

Proto se snažil ve firmě Jana Bočka za každou cenu udržet. „Nechtěl mě pustit. Přemlouval mě, abych neodcházel.“ Jenomže Boček osobně na prodej nebyl. A tak dnes Andrej Babiš svou firmu jménem Kostelecké uzeniny řídí ještě o mnoho hůř, než jak se podílí na řízení státu.

468 ad